Huculský kůň



Vývoj:
    Huculský kůň vznikl jako potomek orientálních (tarpanovitých) koní v oblasti rumunských Karpat a Bukoviny. Jeho původní domovinou je Huculsko, oblast ve východních Karpatech. Byl chován v Rumunsku, Slovensku, Podkarpatské Rusi a jižní oblasti Polska jako horský kůň, dobře přizpůsobený chovu v drsných horských oblastech. Byl dobře využitelný v tahu, nošení nákladů i k jízdě pod sedlem. Sloužil dřevorubcům, rolníkům, uhlířům, lesníkům i zbojníkům. Ve válečném období byl často využíván armádou k přepravě nákladů i jako jezdecké zvíře. První písemné zmínky o chovu huculských koní jsou k dispozici z roku 1856. Po vzniku Československé republiky řídil chov huculů Plemenářský podnik v Topoľčiankách a hucul byl chován především v hřebčíně Státních lesů na Muráni. S rozvojem mechanizace po druhé světové válce klesaly, podobně jako u ostatních plemen koní, i stavy huculů. Z důvodu lepší využitelnosti při lesních pracích byl drobný huculský kůň křížen fjordským a norickým koněm a zbytky chovu na Muráni byly rozprodány. Snaha některých nadšenců o záchranu huculských koní na Slovensku neměla jasnou koncepci. V této situaci vznikla při Svazu pro ochranu přírody TIS organizace Hucul Club, jejíž členové z vlastních prostředků koupili 4 klisny a jednoho hřebce původní karpatské linie Gurgul a založili chov v osadě Zmrzlík v JZD Řeporyje u Prahy. Na základě tohoto impulzu se znovu začal rozvíjet chov na Slovensku. Huculské koně vlastnila zoologická zahrada v Košicích, Bojnicích a Bratislavě, Vysoká škola veterinární v Košicích, Tatranský národní park. Šlechtitelský chov huculských koní zůstal v dnešním Hřebčíně Topoľčianky.

Charakteristika:
    Huculský kůň je malého rámce s kohoutkovou výškou kolem 145 cm, obvodem hrudníku 170 a obvodem holeně asi 17,5 cm, jeho hmotnost se pohybuje kolem 350 kg. Má souladné utváření těla, delší rámec, hlava je menší, suchá, krk silný a svalnatý, nízko nasazený a nízko nesený s mohutnou hřívou. Hřbet je pevný, hrudník široký a hluboký, bedra pevná, záď široká a mírně skloněná. Končetiny jsou kratší, silné, s výraznými klouby a dobrými kopyty. Jejich postoj bývá vpředu pravidelný, vzadu často šavlovitý a kravský, spěnky jsou kratší, strmější. Zbarvením je nejčastěji plavák, ryzák a hnědák, často se objevuje úhoří pruh. V České republice není u plemenných zvířat povoleno zbarvení strakoše, které se často vyskytuje např. v Polsku.

Využití:
    Je to kůň s krátkým vyváženým pohybem, odolný, nenáročný, dobře přizpůsobený tvrdým podmínkám prostředí, s nízkými nároky na krmení a výbornou výkonností. Je vynikající jako soumar v horském terénu. Díky pevnosti hřbetu a končetin nosili huculští koně za války kulomety a části děl o hmotnosti až 130 kg ve svazích se sklonem 45°. Je použitelný v zápřeži i k jízdě pod sedlem. Má dobrý charakter a klidný temperament, při zanedbání výchovy se u některých jedinců projevuje sklon k tvrdohlavosti. Je dobře využitelný jako hospodářský kůň, pro jezdeckou turistiku, pro hipoterapii a hiporehabilitaci, méně vhodný je pro výcvik mladých jezdců a dětí s ohledem na krátký a tvrdý chod, horší skokové schopnosti a horší ovladatelnost pro nezkušené jezdce.

Počet koní v ČR:
Plemennou knihu huculských koní vede Asociace  chovatelů huculského koně (achhk.hucul.cz/asociace.htm). V roce 2004  bylo v plemenitbě zařazeno 30 hřebců a 435 klisen tohoto plemene.